Rozhovory
Interview
Rozhovor s houslistou Ivanem Ženatým
Ivan Ženatý svým mimořádně bohatým repertoárem oslovuje široké publikum, aniž by na okamžik opustil svět klasické hudby. Přečtete si rozhovor s ním.
Jak vznikla myšlenka tohoto koncertu na MHF České doteky hudby?
Ačkoliv jsem spíš samotář a nemám příliš rád velké oslavy, nabídka ředitele festivalu České doteky hudby Miroslava Matějky uskutečnit koncert v blízkosti mého životního jubilea a vytvořit si zároveň vlastní dramaturgii na mě zapůsobila jako dojemné přátelské gesto.
Tradičně závěrečný koncert proběhne v den podpisu Tříkrálové deklarace v Obecním domě, která de facto stvrdila 6. ledna 1918 vznik Československa. Co umělec má na mysli při volbě programu na vystoupení v takovém sále a při konotacích tohoto data?
Zcela spontánně se v mé mysli objevila myšlenka tří houslových fantazií jako výraz celého mého snažení, hledání a místy nalézání, nikdy však setrvávání. Uvědomil jsem si, že celé moje bytí je jednou velkou fantazií, a že cíle, o kterých jsem snil, i sny, které jsem si splnil, byly a jsou tím nejvzácnějším v mém soukromém i profesionálním životě.
Na MHF České doteky hudby jste rovněž vystoupil poněkolikáté. V paměti mají posluchači vaše vystoupení s Ivanem Klánským a Jiřím Bártou v Anežském klášteře, který byl oceněn „standing ovation“. Co pro Vás znamenají díla, která uslyšíme??
Sukova Fantasie g moll je nejen jakýmsi symbolem postdvořákovské tradice, ale také skladbou, která mě od konzervatorijních dob provází jako věrná družka, která po našem původním vášnivém, mileneckém období dospěla k nejdůvěrnějšímu vztahu, jaký člověk může zažít. Víme o sobě všechno a přesto a nebo právě proto jsme si vzácní…
Také Koncertní fantasie Juraje Filase, která zazní ve světové premiéře, má velmi osobní charakter. Je navíc dalším výsledkem naší celoživotní, takřka čtyřicetileté spolupráce skladatele a interpreta, přítele a přítele, které váže souznění nejen umělecké. A po celou dobu, kdy spolu sníme o hudbě, se nad námi vznáší část citátu, který Juraj použil v záhlaví své první houslové sonáty Helios mně věnované a mnou na počátku osmdesátých let premiérované: “ Pokaždé vyjede, svému osudu však neujede…”
Skotskou fantasii Maxe Brucha jsem studoval a v pravém smyslu objevil až v Americe. Tam má na rozdíl od našich zemí své stálé místo v repertoáru všech houslistů. Je to dílo niterné, nejromantičtější z romantických, dojímající, místy jásavé a jindy sladkobolné… Jen těžko si představit lepší partituru na vlastních narozeninách…
Co byste vzkázal milovníkům klasické hudby a nejen v Praze?
Tak dlouho jsme všichni čekali, až opět začne normální kulturní život, kdy se budeme moci setkávat a věnovat se provozování a poslechu krásné hudby. Snad ten čas už přišel. Nemohu se dočkat…
