Hudba
Interview
Rozhovor s Daliborem Jandou
Je to neuvěřitelné, ale zpěvák, skladatel a hitmaker Dalibor Janda nás svým nezaměnitelným hlasem provází už 40 let. V rámci svého tour Megakoncert Dalibor Janda - 40 let na profi scéně, vystoupí 16. prosince v pražské Lucerně.
Letos slavíte 40 let na profesionální hudební scéně, vzpomenete si na úplně první koncert, který jste odehrál?
Ono je to trošku složitější, těch 40 let počítám od první nahrávky v Československém rozhlase a v Československé televizi, to byly takové ty první moje vlastní písničky, které jsem natočil, a to se psal právě rok 1979 (přelom 1979 a 1980) a od té doby tohle datuji. Co se týká mého prvního koncertu, tak já jsem ještě předtím hrál s rockovými a hardrockovými kapelami, které jsem zakládal, hráli jsme různé písničky hardrockového stylu – od Deep Purple a tak podobně. Úplně první vystoupení bylo v roce 1969, to mi bylo 16 let, a sami jsme si postavili pódium v Hranicích na Moravě a tam jsme měli první koncert s místní kapelou, takže to byl můj první počin. V mé kariéře jsou v podstatě takové dva přelomy, takové ty úplné začátky, kdy jsem začínal s úplně první kapelou (jmenovali jsme se tehdy Souls Pacific) a potom jsem strávil ještě asi 12 let po barech, kavárnách a tancovačkách, než jsem došel k první nahrávce v Československém rozhlase.
Jak vznikla píseň Jahodový koktejl, Váš první velký hit?
Není to moje úplně první písnička, ale byla to pro mě první úspěšná písnička, která se chytila a byl to první můj singl, první nahrávka v Supraphonu. My jsme předtím natočili pár písniček, byli jsme na nějakých soutěžích, ale pořád to nebylo to pravé. Pak jsem se potkal s textařem Janem Krůtou, což bylo docela štěstí, protože já jsem 13 let skládal do šuplíku. Potkali jsme se v denním baru Koruna na Václavském náměstí a tam já jsem mu předal audio kazetu s demo snímky bez textů. No a v té Koruně tam děvčata za pultem v mixéru dělala jahodový koktejl a my jsme si ho spolu dali, protože já moc alkohol nepiji, a večer mi pak Honza Krůta volal a navrhnul mi, že by se jedna písnička, co na té nahrávce je, mohla jmenovat Jahodový koktejl. No a on v té písní v podstatě popsal tu situaci z Koruny a pak jsme na to udělali i videoklip, který jsme dokonce v té Koruně natáčeli.
Když jste vydal svoje první album Hurikán, jaký to pro Vás byl pocit?
To byly takové první etapy, samozřejmě když natočíte první písničku, tak máte to na nějakém pásku, tehdy to jinak nešlo a první singl to byla velká sláva, když jsem držel v ruce tu nevypálitelnou věc a potom přišlo první LP, to už musíte něco znamenat, aby se tím nějaké vydavatelství zabývalo, snažilo vám dát nějakou šanci, nebo vydat desku. Já jsem předtím vydal už 4 singly, takže 8 písniček bylo na světě, takže jsme dotáčeli 4 věci do 12. Když jsme to natočili v tom roce 1985, tak už jsme více než rok jezdili koncerty a Supraphon věřil, že se to bude prodávat, ale nevěřili, že to půjde až tak dalece, že se toho prodá 360 000 kusů. To bylo pro mě obrovské štěstí a tehdy už jsme vyhrávali v různých v anketách, žebříčcích 20 nejprodávanějších desek a tak dále. Už jsme věděli, že to funguje a že se to lidem líbí, takže to bylo už takové docela příjemné. Mně do dneška říká dcera, když někde hrajeme koncerty, že kdybych neudělal nic jiného, než tu první desku Hurikán, tak že ty koncerty můžu dělat stejně.
Za svou kariéru jste složil spoustu hitů. Kde Vás napadají nejlepší nápady na písničky? Tvoříte raději přes den nebo v noci?
Takové místo jsem míval doma, ještě na Moravě, když jsem skládal písničky a dělal jsem si na to vlastní jednoduché texty. Bylo to na schodech, tam bylo místo, kde se kříží schody, takové odpočívadlo, kde se to krásně ozývalo a dělalo to takový dozvuk. V novém bydlení takové místo nemáme. Nápady mám většinou v noci, kolikrát už si jdu lehnout a ještě vstanu a nahrávám si na záznamník tu melodii, co mám v hlavě. Jde o ten nápad, abych ho do rána nezapomněl.
Kolik koncertů jste za svou kariéru odehrál? Máte to spočítané?
Mám, protože já mám diáře, do kterých si píšu, kde hraju, takže kdybyste se mě zeptali, kde jsem byl ve středu před 12 lety, tak vytáhnu diář a přesně vám to řeknu, pokud jsem tedy zrovna nebyl doma. Když nebudu počítat, že letos jsme odehráli zhruba 10 vystoupení na začátku roku, tak do konce roku 2019 jsme odehráli celkem 4 755 koncertů, což datujeme od roku 1983 s tou novou kapelou Prototyp. Já jsem před rokem a půl dostal takovou plaketu u příležitosti výročního čtyřtisícíhopětistého koncertu.
To je opravdu úctyhodné číslo, pořád Vás koncertování baví?
Ono to není o tom, jestli mě to baví, to už je profese a je to rutina. Vždycky je štěstí, když člověk může být hrdý na to, že se lidem líbí něco, co sám vytvořil. A já jsem na to strašně hrdý, že jsem zůstal svůj i přes všechny překážky, kdy lidé z branže říkali, že s Jandou se nedá dělat, protože on si to chce dělat po svém a má svoji hlavu. Já musím říct, že mně se to všechno vrátilo v dobrém, že jsem si stál za svým, že jsem si psal svoje písničky, nedělal jsem žádné úlitby. Já jsem si vždycky stál za tím, i s texty, se vším, že musíte zpívat to, čemu věříte. To je strašně důležité. Já vlastně 90 % hudební tvorby mám svojí vlastní. I nad všemi texty jsme seděli a přemýšleli jsem nad každým slovíčkem. Občas samozřejmě něco ulítne a těch 10 % písniček, kdybych nedělal, tak by to nevadilo, ale to je minimum. Dneska se mi to vrací, moje písničky jsou se mnou sžité, lidé mi říkají Dalibor Hurikán a chtějí po mně moje vlastní písničky.
U příležitosti oslavy 40 let na profi scéně chystáte turné, které bude mít zastávku v pražské Lucerně. Koncert je naplánovaný na 16. 12. 2020, tedy do období adventu, budete koncert ladit do vánoční atmosféry? Připravujete pro fanoušky něco speciálního? Pozvete si na pódium nějaké zajímavé hosty?
Určitě ano, to my děláme vždycky, děláme třeba pravidelně vánoční koncert v Bratislavě, už několik let po sobě. Lucernu se nám nepodařilo zařadit jako pravidelnou vánoční zastávku, ale měli jsme tam také několik vánočních koncertů. Vždycky záleží, jak to zrovna vyjde, někdy děláme Lucernu narozeninovou v březnu, kdy mám narozeniny. Šedesátiny jsem slavil v O2 areně, takže to tak různě střídáme. Nicméně tentokrát určitě vánoční stromeček bude a budeme slavit Vánoce všichni společně, pokud se tedy do té doby všechno už uklidní. Hosté budou určitě, ale teď nejsem schopný říct přesná jména, protože aktuální situace s původním plánem trochu zahýbala. Někteří umělci si museli najít jinou práci, tak uvidíme, jak to dopadne.
Plánujete v rámci oslav vydat kompilaci složenou z největších hitů Vaší kariéry?
Kompilaci jsem vydal k 65. narozeninám, je tam 41 písniček, dělal jsem to ve spolupráci se Supraphonem, jsou tam písničky od starších až po dnešní dobu, takový průřez. Je to srdcovka, písničky jsem vybíral sám za podpory Miloše Skalky. Je to dvojalbum a je to pěkně udělané, takže žádnou další kompilaci zatím asi dělat nebudu. Aktuálně připravuji nové album 12 písniček, momentálně v online prostředí dolaďujeme texty k písničkám.
Proměna publika
Jak se v průběhu Vaší kariéry proměnilo publikum, které chodí na Vaše koncerty?
To je asi všeobecně stejné, jako co se týká těch písniček, některé v lidech zůstaly, přečkaly do dneška a jsou pořád in, např. Žít jako kaskadér. Třeba v supermarketu když mě potkají mladí lidi, tak mi říkají „Hele, Žít jako kaskadér je super“. Některé písničky jako Kde jsi nebo Hurikán, tak to mě zase potkávají motorkáři a křičí na mě „Čau Hurikáne“, je to taková trochu jejich hymna. Některé písničky zdomácněly a přebírají je mladší od těch starších. My Hurikánem koncerty obvykle končíme a když jsou to venkovní akce, tak ti motorkáři tam občas přijedou a poslouchají a vydrží až do poslední písničky a ve chvíli, kdy začnu zpívat „Říkal si Hurikán, kluk jako ty…“, tak oni nastartují ty motorky a začnou troubit a to má člověk úplně husí kůži po těle.
Jak vzpomínáte na své začátky, kdy jste musel čelit zákazům, protože jste díky svému chraplavému hlasu a dlouhým vlasům vyčníval z davu?
Já jsem dost poslouchal zahraniční muziku a stylizoval jsem se do kapely Creedance Clearwater Revival, tam zpíval John Fogerty, který nosil flanelovou košili a tehdy v těch 70. letech my jsme ještě na Moravě hráli asi 14 písniček od téhle kapely a já jsem se ho snažil napodobovat. A ono to ve mně zůstalo a pak když jsem přišel do Prahy a začal jsem psát svoje vlastní písničky, tak jsem se nahrál a zjistil jsem, že to není stejné, protože každý ma jinou barvu hlasu, v češtině když zpíváte, tak je to zase jiné než v angličtině. Takže já jsem si to zpívání takhle vymyslel a už mi to zůstalo. Já sice dokážu zazpívat čistě, ale i do toho čistého zpívání mi tam vždycky něco vlítne. Mně se nikdy nelíbilo, když zpívám takovým tím úzkým hláskem, to jsem nikdy neměl rád.
Když jste na profesionální hudební scénu vstupoval, tak neexistovaly žádné sociální sítě. Jak se na tento fenomén dnešní doby díváte? Které sociální sítě využíváte?
To je stejné, jako když začínala muzika, tak byly LP, pak se to přesunulo k CD, pak flashky. Ono to jde postupně, takže to není, že se to najednou zlomí. Já používám takové ty základní jako Facebook, mám internetové stránky, ale jinak sám osobně ty sociální sítě nijak víc nevyužívám. A co se týká muziky, tak ta tím ztratila, ztratila kumšt, ten nápad, to lidové jádro, že si sednete a zazpíváte si písničku u klavíru. Teď to za vás hraje nějaký robot, jsou to syntetické zvuky, které si můžete najít na internetu a už vlastně netvoříte, ale hledáte. A hlavně když zpíváte falešně, tak zvukař u digitálu vám řekne já to spravím a zvedne to o čtvrt, půl tónu, posune to, jak je to potřeba, ale ono to ničí toho ducha. Když něco vymyslíte a nemáte jinou šanci, než se to naučit, zahrát si to, zazpívat si to, tak pokud se to lidem líbí, tak je to uznání, že jste na tom pracoval. Když dneska slyšít mladé kapely, tak oni hledají ten sound různých kapel, které se jim líbí, ale bohužel to nemá ten nápad a tu originalitu.
Přemýšlel jste někdy, že se zpíváním skončíte?
Takové období jsem měl několikrát. Poprvé to bylo, když se mi v roce 1990 roce rozpadla kapela Prototyp. My jsme předtím jezdili 25 koncertů měsíčně, za rok jsme udělali přes 250 koncertů a bylo toho už strašně moc a byli jsme unavení, protože všechno jsme dělali živě. My jsme jezdili samá letní kina, amfíky, sportovní haly atd. Dělali jsme i fotbalový stadion v Hradci Králové, hráli jsme na Lochotíně v Plzni, každý měsíc jsme takovýhle velkých koncertů měli třeba 6 nebo 7, takže jsme byli fakt strašně utahaní a já jsem klukům řekl „Hele, já už nechci jezdit 25 koncertů měsíčně, maximálně 10“. My jsme nevěděli, že půjdou honoráře nahoru a že to bude všechno jiné, že bude jiná doba. Tak se to rozprchlo, kluci začali podnikat, kapela se rozpadla. To byl takový první předěl, kdy jsem si říkal, že se na to vykašlu a budu taky podnikat. Štěstí bylo, že jsem si založil vydavatelství a agenturu, začal jsem dělat i pro jiné lidi, vydali jsme 90 titulů. Tím jsem vlastně vydržel u té muziky, takže když mě to občas popadlo, tak jsem zase něco vytvořil. A potom v roce 1994 jsem po 4 letech natočil nové album, protože jsem si říkal – mám vydavatelsví, mám nějaké nápady, tak jsem to dal dohromady. A pořád jsem u té hudby byl a čekal jsem, jak se to vyvine.
Pak kolem roku 2000 byl absolutní zlom, najednou firmy slavily 10 let existence a slavily se narozeniny ředitelů těch firem a začaly si nás zvát nás jako celebrity. A tak jsem na ty akce jezdil občas sám nebo s kytaristou ve dvou. A pak v roce 2008 jsem si říkal, že toho nechám, už mě to nebavilo jezdit po těhle typech akcí. A pak mě oslovil můj bývalý manažer s tím, jestli neuděláme turné v Česku a na Slovensku a to byl taky takový předěl, to jsem měl 55. narozeniny, takže to bylo turné Dalibor Janda 55. No a turné bylo kupovdivu vyprodané a když jsme končili v Lucerně, tak já jsem tam pozval Mílu Veletu, který se mnou v roce 1973 zakládal kapelu Prototyp, a domluvili jsme se , že postavíme kapelu. Tak jsme sehnali ještě další muzikanty a začali jsme zase hrát. Koncerty přibývaly a od toho roku 2008 jezdíme zase tak 50 velkých koncertů a 20 – 30 menších akcí ročně. Já si to hlídám, aby mě to bavilo, tak nechci mít víc jak 4 – 5 koncertů za měsíc.
Čím byste se živil, kdybyste nebyl profesionálním zpěvákem?
Já to beru tak, že kdyby žádné není, ale asi bych se neživil tím, co mi vnutili naši, že celá rodina byli strojní zámečníky, opraváři nebo udržbáři strojů. Já mám hrozných zájmů a zálib, strašně mě baví historie, sbírám různé staré knížky a věci a baví mě všechno historické, takže mám naladěné všechny kanály, kde vysílají historické pořady. Pak mám spostu sběratelských zálib, včetně starožitností a přes léto mě baví kytky a zahrada. Zahrada spíš tím způsobem, že si dělám takové “moravské arboretum“, aby to bylo co nejvíc kvetoucí, aby tam byly vodopádky, fontány, rybičky tady mám, i velké ryby – jesetery, tím se odreaguju. Já mám obecně rád lidi, co mají široký záběr a všeobecný přehled, takže se s nimi můžete bavit o spoustě věcí.
Hodně spolupracujete s Vaší dcerou Jiřinou, jak spolupráce probíhá? Shodnete se, nebo máte každý jiné představy a musíte hledat kompromisy?
Já jsem kdysi, když zpívala koledy u Vánočního stromečku, zjistil, že zpívá hezky. Ona si občas napíše nějaké písničky, chce si dělat svoji hudbu, dostala nabídku, aby zpívala v nějakém muzikálu, ale nechce to dělat, chce si dělat svoji vlastní tvorbu a já jí do toho nemluvím. Ona má velkou výhodu, že jezdí se mnou a já jsem za to rád, protože když uprostřed koncertu vystoupí mladá zpěvačka, tak je to takový hezký předěl. Ona mě na těch koncertech také hlídá, abych nezvlčil, stará se o mě a řeší také administrativní záležitosti – smlouvy, finance, faktury a tak. A ona to bere tak, že má tu možnost a je za to ráda. Spoustu mých fanoušků na koncertech ona už postupně přebírá, z čehož mám radost. To je dobře, protože já tady nebudu věčně a třeba jednou bude zpívat i pár mých písniček, třeba to pro ni bude zajímavé.
Sledujete aktuální českou hudební scénu? Zaujal Vás někdo?
Problém je, že v televizi dneska není žádný pořad, kde by se zpívala původní česká tvorba. Takže já akorát občas něco zaslechu v rádiu. Ty mladé kapely, tomu já nerozumím, to jde mimo mě. Docela se mi teď líbí Olga Lounová, protože to dělá po svém, má svůj charakter zpívání a mně se líbí, že má ten hlas posazený trochu dole, není to uječené, je originální a svoje. A jinak já uznávám každého, kdo v téhle době bojuje za to, že zpívá svoje vlastní písničky. Poslední dobou se mi docela líbí i Marek Ztracený, který tak nějak zmužněl a já u zpěváků uznávám takové to chlapství.
Vaše hudební kariéra je úctihodná, nenapadlo Vás, že byste napsal knihu?
To by musel psát někdo, kdo by mě vydržel poslouchat. Protože mě když někdo řekne „Prosím tě Dalibore, krátce o tvých začátcích“, tak na to já řeknu, tak to se nezlobte, to já nic říkat nebudu, protože ta moje cesta nebyla o tom, že jsem z Prahy, narodil jsem se na Žižkově (příklad), začal jsem hrát s kapelou, natočili jsme první desku a tak dále. Tak to u mě nebylo, mně trvalo 13 let, než jsem se přes tancovačky, bary, bigbeatové a hardrockové kapely, vojnu v Košicích, kde jsem musel zpívat čardáše, vypracoval. Člověka musí muzika bavit, já nemám žádné vzdělání, já mám 4 roky hudební školy na kytaru, všechno je to píle, poslouchání a snaha něco dokázat. Já jsem si to chtěl vždycky dělat po svém, abych byl samorost a ne kopie někoho. Já jsem kdysi takovou knížku udělal, ale to byl spíš takový zpěvník, kde byly srandovní příběhy z různých akcí. Mně už říkalo víc lidí, že by se mnou rádi udělali knížku, tak až bude mít někdo náladu, tak třeba to vyjde.
Je nějaká otázka, na kterou se Vás ještě nikdo veřejně nezeptal a vy byste na ni chtěl odpovědět?
Asi by byla, já si vždycky říkám, že chci lidem něco říct, ale pak to zapomenu. To jsou také ty pochody myšlenek, které tak nějak jdou kolem a člověk by je rád sdělil, ale potom si řekne, že všechno v životě už bylo řečeno.
Děkujeme za rozhovor a těšíme se na viděnou v Lucerně!
