KULTURA ZA CORONU!

Vlastní bilance koronavirové on-line kultury.

Jsme tvor společenský

Nová doba, nové přístupy. Bacil změnil chod a tep času, i způsob zábavy. Člověk je zoon politikon – tvor společenský. A i mou přirozeností je být s lidmi, nablízko, cítit jejich dech i tep. A v téhle oblasti jsem to omezení snášela celkem špatně! Je pro mě běžné si čas od času zajít s přáteli do hospody, a tak dvakrát, no spíše čtyřikrát … někdy pětkrát do měsíce za kulturou. Divadlo, koncert, kino. Za dva měsíce, po které trval ten nejdelší stav nouze v dějinách naší země, bych tedy přišla cca o 10 takových příležitostí. O kulturu jsem ovšem nepřišla. Mnoho šancí, jak se kulturně nasytit, nabízel celkem slušně prostřený virtuální prostor. A tak jsem „navštěvovala“ streamy, shlédla záznamy představení z dob, kdy v divadle bylo vyprodané hlediště, a víc prozkoumala Netflix, který si sice platím, ale vlastně na něj moc nekoukám. A sepsala jsem si to – a s údivem zjistila, že těch „akcí“ jsem takhle (nepočítaje Netflix) „navštívila“ 27, a dalších minimálně 15 kousků mám zálusk ještě poslední týden nouzovky shlédnout ze záznamu. Znamená to ale, že jsem si užila víc kultury? Nejsem si tím jistá. Je to totiž jako srovnávat masturbaci se sexem.

Příspěvek na on-line kulturu

Nejvíce využívanou platformou pro mě byla mall.tv s projektem #kultura žije, a také iniciativa Nechoď ven s lahůdkovými koncerty z Jazz klubu U Staré paní. Párkrát jsem také zabrousila na streamy s lokální kulturou, podporované mým takřka rodným městem. Za většinu akcí jsem přispěla do klobouku – ať již dobročinně na Donio.cz, nebo jako podporu přímo vystupujících umělců. A jasně – ušetřila jsem, protože kdyby tyhle akce byly v reálu, zaplatím minimálně tak 10x víc. Takže malé bezvýznamné plus pro peněženku.

Tak jako všechno v životě, i tohle se tak nějak omrzí. Zpočátku karantény jsem dokonce na koncert v obýváku byla vybavena klubovým outfitem, přichystala si náležité občerstvení a na whattsappu či přímo na chatu u koncertu diskutovala s přáteli i cizími souputníky – prostě taková snaha o iluzi, že jsme tam spolu. Tím, že to bylo nové, tak nám to připadalo zajímavé tou jinakostí. Tančili jsme ve svých obývacích se sklenicí v ruce, a ráno si sdělovali recepty na kocovinu. Asi tak po 2-3 týdnech jsem začala slevovat, zůstávala jsem i na streamy v teplákách a zástěře, odbíhala k domácím pracem během koncertu či představení, občerstvení jsem nepřipravovala, a kámoše to taky přestalo bavit, a na stejném lokále v daný čas jsme se pak už málokdy sešli. Prostě chyběl 3. a 4. a 5. rozměr. A dva jsou prostě málo.

Poděkování

I tak patří můj obdiv a hlubokosklon až k nohám všem, co se do organizace a relizace on-line kulturních akcí pustili. I v omezených rozměrech to mělo grády, a byla z toho cítit radost. A ještě jeden efekt – zažila jsem několik objevů, projekty a umělce, na které bych asi prvoplánově nešla (z neznalosti), a po on-line ochutnávce si je rozhodně vyhledám naživo. Takhle to mám s Losers Cirque Company, kapelou Duende, projektem My Name Is Ann, a divadelní partičkou NODflix. A taky chci rozhodně navštívit klub U Staré paní – už pro ty bordó sedačky!