Top 11 songů The Strokes

Když se na přelomu milénia v New Yorku objevila pětice kluků v kožených bundách, nikdo netušil, že právě oni – Julian Casablancas, Albert Hammond Jr., Nick Valensi, Fabrizio Moretti a Nikolai Fraiture – přepíšou dějiny indie rocku. Od té doby The Strokes prokazují neuvěřitelnou schopnost udržet svůj zvuk čerstvý a relevantní. Pojďme se podívat na 11 nejlepších skladeb jejich kariéry, které by neměly chybět v žádném playlistu.

11. Why Are Sundays So Depressing

Sebereflexivní a nostalgická tečka, kde se Julian Casablancas ohlíží za životem před slávou. Hudebně stojí na úsporném instrumentálu, který je v refrénech nečekaně protnut výraznými syntezátory a zkresleným vokálem, což skladbě dodává moderní melancholický nádech.

10. Machu Picchu

Úvodní skladba alba Angles zaujme kytarovou linkou připomínající reggae, která v kombinaci s přesným rytmem dodává písni hravý náboj. Obzvlášť chytlavá je melodie v pasáži po refrénu, která vám jen tak nezmizí z hlavy.

9. You Only Live Once

Mnoho fanoušků rádo připomíná, že to byli právě The Strokes, kdo zpopularizoval zkratku YOLO, a to dlouho před Drakem. Kapela tehdy předběhla dobu i v marketingu, když žádala fanoušky, aby si píseň nastavili jako profilovou skladbu na MySpace. Nejen chytrý marketingový tah, ale i nakažlivý rytmus udělaly z této písně opravdový hit.

8. Reptilia

Tato skladba je naprostým ztělesněním identity kapely s dravými bicími a sebevědomou baskytarou. Název odkazuje na „plazí“ část našeho mozku, která se stará o základní instinkty přežití, což přesně odpovídá energii, která vás donutí k nekontrolovanému tanci.

7. 12:51

Julian Casablancas popsal tuto píseň jako moment těsně před milostným aktem. Kytarista Nick Valensi zde dokázal svou kytarou napodobit zvuk syntetizátoru, což bylo tak přesvědčivé, že se ho přátelé ptali, proč rovnou nepoužil klávesy. “12:51” tak zůstává jedním z nejoriginálnějších momentů jejich diskografie.

6. Someday

„Someday“ je připomínkou toho, že v srdci The Strokes vždy byly především geniální melodie. Nostalgický text o uvědomění si nejlepších let života rezonuje s každým posluchačem a potvrzuje, že kapela umí být i přes svou drsnost velmi citlivá.

5. Welcome To Japan

Zde slyšíme kapelu v období napětí s vydavatelstvím RCA, což se promítlo do kousavého textu o sebereflexi muže, který si uvědomuje svou vlastní povrchnost. I přesto, že album Comedown Machine v době vydání komerčně nenaplnilo očekávání, tento track časem dozrál a patří k těm nejzajímavějším v jejich repertoáru.

4. Hard To Explain

Skladba, která zní přesně tak, jak kapela zamýšlela – jako vaše nejoblíbenější džíny: ošoupaně, s trhlinami, ale nesmírně pohodlně. Jako první singl z debutového alba nastavila laťku neuvěřitelně vysoko a my ji tak zařazujeme na krásné bramborové místo.

3. The Adults Are Talking

Skladba s jedním z jejich nejchytlavějších refrénů vůbec. Casablancas se zde vrací k tématu vytlačování elitami, zatímco zohledňuje kritiku, které kapela čelila kvůli svému privilegovanému původu. Klip k písni režíroval Roman Coppola, který s kapelou spolupracoval už devatenáct let předtím na „Last Nite“.

2. Last Nite

Naprostá klasika, která se stala hymnou celé indie scény. “Last Nite” si díky své syrové energii vysloužila status jedné z nejlepších kytarových písní historie a první místo v žebříčcích nejlepších skladeb dekády. Kapela se otevřeně přiznala, že si „vypůjčila“ kytarový riff od Toma Pettyho z písně „American Girl“, ten jim to ale podle svých slov nikdy neměl za zlé.

1. Under Cover of Darkness

A naším jednoznačným vítězem se stává “Under Cover of Darkness”. Tento energický a hravý singl z alba Angles byl v roce 2011 jejich prvním vydaným materiálem po téměř pěti letech a stal se z něho dokonalý most mezi minulostí a novou hudební érou. Videoklip k písni je plný odkazů pro věrné fanoušky – najdete v něm narážky na starší hity jako „You Only Live Once“ nebo „Last Nite“, což jednoznačně potvrzuje kontinuitu v jejich tvorbě.

The Strokes ušli dlouhou cestu od špinavých klubů na Manhattanu až po velká evropská pódia. Jejich diskografie, od revolučního debutu až po novější kousky jako The New Abnormal, ukazuje kapelu, která se nebojí experimentovat, ale přitom nikdy neztrácí svou tvář.