Akce
Ondřej Pivec: New York vás buď semele, nebo zocelí. Já v něm našel domov
Vydal se za oceán „na zkoušku“, teď už tam 15 let žije. Ondřej Pivec, držitel ceny Grammy, je dnes považován za nejúspěšnějšího českého klávesistu. A už 20. ledna zahraje v O2 universu po boku legendárního Gregoryho Portera. Před svým nadcházejícím pražským koncertem nám otevřeně popsal své začátky, zkušenosti z afroamerických kostelů a promluvil o své fascinaci legendárními Hammondkami.
V New Yorku žijete už přes 15 let. Jak se ve Vás zrodila myšlenka na stěhování do USA, a proč zrovna New York?
Byl to už od puberty můj sen. Odjakživa jsem miloval jazz a New York jsem měl v hlavě jako epicentrum, kde se ta hudba opravdu děje – nejen historicky, ale i v každodennosti. Popravdě ale původní plán nebyl „odjet na patnáct let“. Chtěl jsem jet spíš „na zkoušku“, nasát atmosféru, učit se, poznat lidi a vrátit se. Jenže pak se začaly nabalovat příležitosti, kontakty, hraní – a najednou jsem zjistil, že je tohle prostředí, které mě posouvá nejrychleji. New York vás buď semele, nebo zocelí. A mně ten tlak i energie v určité fázi života strašně sedly.
Kde se cítíte být více doma, v Brně, odkud pocházíte, nebo právě v New Yorku?
Trochu mi s tím zamíchal COVID. Najednou jsem se znenadání ocitl na rok zpátky v Česku, obnovil jsem spoustu starých vazeb, přátelství a vlastně i vztah k místu, odkud pocházím. Od té doby to mám tak, že jsem doma na obou místech – jen jiným způsobem. New York je pro mě domov profesně i životním rytmem, protože tam mám vybudovaný každodenní život a zázemí. A Česko je domov kořeny, jazykem, rodinou, určitou mentalitou – a taky tím, že se do ČR mohu vrátit a něco se ve mě okamžitě přepne do „původního nastavení“.
Máte za sebou nespočet úspěšných hudebních projektů, z nichž jeden Vám vynesl i cenu Grammy. Který moment byl na Vaší cestě zlomový?
Myslím, že úplně zásadní bylo, když jsem se zamiloval do afroamerické kostelní hudby. To mi změnilo vnímání rytmu, frázování, práce s harmonií – ale hlavně mi to změnilo vztah k tomu, proč vůbec hudbu dělám. Najednou to nebylo jen o „hrát dobře“, ale o tom, aby to mělo spirit, aby to někoho neslo. V New Yorku jsem strávil hodně času v kostelech a ta zkušenost mě přesměrovala úplně jinam. A pak samozřejmě přišlo hraní s Gregorym Porterem – to byl další velký krok, který mi otevřel dveře do světa, kde se pracuje intenzivně, systematicky a na opravdu vysoké úrovni.
Je něco, co byste udělal jinak?
Já s oblibou říkám, že kdybych tehdy věděl, co všechno mě čeká – kolik stresu, nejistoty, vyčerpání, ale i zodpovědnosti – možná bych se do toho nikdy nepustil. A v tom je právě to kouzlo. Člověk do těch věcí jde s nějakou naivitou, která je vlastně nutná, protože jinak by se často bál udělat první krok. Zpětně bych možná některé věci udělal chytřeji – víc si hlídal energii, zdraví, rovnováhu, méně tlačil na pilu. Ale zároveň vím, že i ty „přepálené“ fáze mě hodně naučily. Takže to všechno beru jako cestu.
Potkal Vás cestou i nějaký fuck-up?
Jasně, myslím, že moje cesta jimi byla lemovaná. Spousta věcí se nepovede, některé koncerty jsou průšvih, někde člověk něco podcení, někde naopak přepálí ego, nebo se špatně rozhodne. Ale řekl bych, že většina těch neúspěchů byla „dílčí“ – nebyla to jedna katastrofa, která by mě zlomila, spíš takové lekce, které vás postupně otesávají. A důležité je, že jsem se vždycky dokázal poměrně rychle oklepat – někdy díky práci, někdy díky lidem kolem, někdy prostě tím, že jsem se naučil brát věci s větším nadhledem.
Hammondky jsou Vaše srdcovka. Myslíte, že se jejich role v dnešní digitální době (s rozvojem AI) promění nebo budou stále nenahraditelné?
Jakým způsobem se bude hudba ubírat pod vlivem AI, je do značné míry ve hvězdách – a upřímně, v oblasti nahrávané tvorby začínám být trochu skeptik, protože se to mění obrovsky rychle. Na druhou stranu živé hraní je něco jiného. A tam o roli Hammondek obavy nemám. Hammond je fyzický nástroj – má svůj odpor, svůj dech, svou mechaniku, svoje „neposlušnosti“, které jsou vlastně součástí výrazu. V live situaci je to i vizuální a energetická věc: ten zvuk se děje v místnosti, reaguje na kapelu i publikum. Digitál může být skvělý, praktický, často i přesvědčivý – ale ten pocit, když se Hammond „otevře“ do prostoru, je pořád jedinečný.
V USA často vystupujete s kapelou Kennedy Administration, jak jste se k ní dostal?
Kennedy Administration vznikli původně jako cover band. Hráli jsme asi pět let každou středu v klubu Groove – taková pravidelná rezidence, kde se člověk opravdu vyhraje a kapela se semkne. Postupně jsme si začali vytvářet vlastní zvuk, vlastní identitu a přirozeně jsme se začali posouvat k autorské tvorbě. Dnes už máme za sebou tři autorská alba a jsem hrdý na to, že jsme tu cestu udělali organicky – že to nebyl „projekt na papíře“, ale kapela, která vznikla z hraní. A doufám, že v tvorbě budeme úspěšně pokračovat dál.
A jak začala Vaše spolupráce s Gregorym Porterem?
Začalo to na festivalu Struny podzimu v roce 2013. Festival mě tehdy oslovil, abych jako host vystoupil s Gregorym na jejich jarním gala. Myslím, že management to tehdy musel Gregorymu trochu „prodat“, ale nakonec se to povedlo a zůstali jsme v kontaktu. Pozvali mě do studia, kde se tehdy točilo Liquid Spirit – na to album jsem sice přímo netočil, ale díky tomu jsem se poznal s jeho producentem. A ten mě pak přizval na natáčení o dva roky později. Od té doby se to rozjelo a postupně se z toho stala dlouhodobá spolupráce, za kterou jsem neskutečně vděčný.
Co jste se od něj naučil – lidsky i profesně?
Gregoryho osobně považuju za člověka, který je nějak napojený na „vesmír“ – na něco většího, na všeobjímající energii. Je fajn kolem něj jen být a cítit to. Lidsky mě od něj hodně inspiruje klid, pokora a způsob, jakým zachází s lidmi – i v situacích, které jsou stresové. Profesně mě naučil trpělivosti a dlouhodobosti: že některé věci se nebudují přes noc, ale pravidelnou prací a vnitřní disciplínou. Párkrát jsem ho v těžších situacích žádal o radu a vždycky mi to pomohlo, protože on to umí zjednodušit na to podstatné.
Letos se Gregory Porter vrací do Prahy. Jaké je to pro vás hrát „doma“ s tak světovou hvězdou?
Naprosto úžasný pocit. Je to už poněkolikáté a pokaždé se na to těším. Je v tom hrdost i radost – jednak proto, že člověk přiveze domů něco, co je světové a přitom autentické, a jednak proto, že se v hledišti často objeví lidé, kteří mě znali „předtím“. Je to zvláštní a krásné zároveň: stojíte na velké scéně, ale pořád máte v hlavě, odkud jste vyšel.
Liší se české a americké publikum? A jak?
Nevím, jak moc můžu zobecňovat, protože moje zkušenost v Americe je hodně spojená s afroamerickým publikem a s hudbou, která je primárně afroamerická. Tam je běžné, že publikum reaguje hodně výrazně a intenzivně – je to součást kultury, způsob komunikace. V Česku tahle tradice tolik není, a je to logické: jsme v tomhle spíš zdrženlivější, často víc „posloucháme dovnitř“. Na druhou stranu, v okamžiku, kdy hrajete ve velké hale, jako budeme hrát teď, tak se ty rozdíly částečně smývají. Energie davu funguje univerzálně – a když se koncert povede, tak to cítíte všude podobně.
Co byste poradil mladým českým hudebníkům a hudebnicím, kteří uvažují o tom, že by zkusili prorazit na americké scéně?
Rozhodně se nebát a jít do toho. Amerika je pořád prostředí plné příležitostí a pořád tam existuje určitý „merit“ princip – když člověk opravdu maká, je spolehlivý a umí, často si ho to najde. Zároveň je dobré být realistický: konkurence je obrovská a bez komunity to jde těžko. Takže bych poradil: jezdit, seznamovat se, chodit na jamy, být vidět, ale zároveň být pokorný a připravený. Štěstí samozřejmě hraje roli – ale to většinou přeje připraveným. A ještě jedna věc: nenechat se odradit tím, že začátky můžou být skromné. Důležité je vytrvat.
Je něco, na čem teď aktuálně pracujete?
Je – a děje se toho víc, ale zatím to nechci prozrazovat, abych něco nezakřikl. Můžu ale říct obecně, že se snažím víc balancovat mezi koncertováním, vlastní tvorbou a věcmi, které mají dlouhodobější přesah. Rád o tom budu mluvit, až to bude mít jasnější obrysy.
Cesta Ondřeje Pivce je důkazem, že trocha mladické naivity, obrovská dávka disciplíny a pokory mohou otevřít jakékoliv dveře. Od brněnských začátků až po světová pódia s cenou Grammy v kapse zůstává věrný svému řemeslu a autenticitě, kterou moderní technologie jen těžko napodobí. Z Ondřejova vyprávění vyznívá jedna věc: opravdová hudba musí mít pořádný „spirit“. A pokud byste tento „spirit“ chtěli zažít naživo, nenechte si ujít 20. ledna koncert v pražském O2 universum, kde po boku Gregoryho Portera Ondřej opět dokáže, že zvuk jeho Hammondek nic nenahradí.
